Glosa předsedy Dětí Země Miroslava Patrika o "nepovolených" ekologických demonstracích v Teplicích ve dnech 11.-13. listopadu 1989, která ve zkráceném znění vyšla dne 16. 11. 2009 v Literárních novinách.

* * * * *

Jak je známo, tak historii píšou vítězové. A letošní připomínky Listopadu 1989 v České republice, a zejména v Praze, toho jsou dokladem. Koho dnes třeba zajímá takový Listopad 1917 někde v Rusku? Vždyť šlo jen o Říjnovou Revoluci, kdežto u nás jde o naší Sametovou.

Je ovšem nutné ještě připomenout dvě hlediska pro psaní historie: musí jít o velkolepé činny a ty se musejí stát v metropoli. Rozhodně pop-kulturu není zajímavé, když se stane nějaká nudná prkotina, jejíž význam se rozpozná třeba po stu letech. A už vůbec musí být opovážlivé připomínat, že existují i nějaké periférie. Tam se přece nic neděje. Naštěstí ale v paměti lidí bývají i zdánlivě nepodstatné události. Takovou byly třídenní demonstrace v Teplicích ve dnech 11. až 13. listopadu 1989, které zcela otevřely cestu k dialogu tehdejší moci s občany. A toho se nedostává za každého režimu.

V Severočeské hnědouhelné pánvi nežijí jenom ropáci bahnomilní, ale také lidé. Ovšem socialistický režim v zájmu všech rozhodl, že heslem doby je neustálé zvyšování životní úrovně, abychom se měli lépe, než země kapitalistické. Růst národního důchodu tak znamenal vývoz oceli, uhlí, cementu a dřeva. A tak zde žijící obyvatelé měli třeba takové výhody jako byly „uhelné prázdniny“, při nichž se nedalo venku normálně dýchat.

Podobných výdobytků měli lidé už ale plné zuby. Pro tehdejší režim i organizované nezávislé skupiny v ČSSR v Praze bylo proto jistě velkým překvapením, když se v sobotu 11. listopadu 1989 na základě letáků sešlo v Teplicích kolem osmi set lidí na „nepovolené“ ekologické demonstraci, na níž požadovali přirozené právo na čistý vzduch. Druhý den sice přišlo jen asi pět set lidí a v pondělí podobné množství, nicméně podstatné je, že účastníci těchto veřejných akcí to se svými požadavky na zdravé životní prostředí mysleli vážně. Důkazem tak může být i petice na uspořádání veřejné diskuse o řešení kritického zhoršení kvality ovzduší, která byla předaná v pondělí 13. listopadu tajemníku okresního výboru KSČ v Teplicích. A kupodivu MOC před BEZMOCNÝMI ustoupila a dialog s občany byl svolán už za týden a rovnou na stadion. A to se také stalo!

Ovšem mezitím do dalších událostí v Teplicích vstoupila Praha se svou povolenou demonstrací vysokoškoláků pod vedením SSM v pátek 17. listopadu a historie se začala psát trochu jinak a jinými. Nicméně cenné je, že lidé v severních Čechách dokázali sami vystoupit z pasivity a anonymity a beze strachu vzali další svůj osud do vlastních rukou. Přitom demonstrace za „zdraví a život“ proběhly v inkriminovaném týdnu i v okolních městech Teplic, takže by aktivní zájem o kvalitní životní prostředí zřejmě „přeskočil“ i na Prahu a Ostravu. Kdo ví...

Čistý vzduch je zvláštní komodita. Nikdo ho nevlastní, takže se dá jen těžko komerčně ve velkém zpeněžit. Při jeho nedostatku není dlouhodobá náhrada a jeho znečištění postihne všechny. Přesto jsou na planetě místa, kde se stále nějak nedostává. I po dvaceti letech od demonstrací v Teplicích je nezbytné si připomenout, že čistý vzduch je třeba bedlivě chránit. Jeho vysokou cenu teď znají třeba lidé v Ostravě, kde se naměřily téměř devětkrát vyšší koncentrace rakovinotvorné látky benzo(a)pyrenu. A odkud se zde vzal, když jsme tolik investovali do té „ekologie“? Především z výroby koksu a železa a z naftových motorů aut. Kvůli znečištěnému vzduchu má na Ostravsku čtyřikrát více dětí astma, než je český průměr.

Nabízí se tak řešení v podobě nějaké „nepovolené“ ekologické demonstrace a žádat na ni po svobodně zvolených politicích dialog s občany. A prosadit účinná opatření na snížení znečištění ovzduší. Když se diskuse nebál totalitní režim, tak proč by se ho měl bát demokratický. Mělo by tak stačit rozhodit nějaké ty letáky a rozeslat několik e-mailů. Zdraví je přece přednější, než vlastnictví nějaké stranické legitimace nebo velké peníze či honba za HDP. Anebo jsem až příliš naivní a dnes se historie píše už úplně jinak?

Miroslav PATRIK. Autor je předsedou občanského sdružení Děti Země. Článek ve zkráceném znění vyšel dne 16. 11. 2009 v Literárních novinách.