-
- - Hlavní stránka Pro novináře Pro příznivce Kontakt Rozšířěné vyhledávání -
-
logo Děti Země -
Programy Dětí Země
PROGRAM - Doprava
PROGRAM - Příroda
PROGRAM - Věc veřejná
- Pobočky Dětí Země
- Publikace Dětí Země
- O organizaci Děti Země
Kalendář akcí
www.detizeme.cz > Basic Information in EnglishDeutsch
OK

Jsi ta nejkrásnější krajina, co znám

20. ledna 2010
[Česká republika]

Betonování našeho života. Srovnáme-li vztah člověka ke krajině v době minulého a současného režimu, žádný kvalitativní skok neučiníme. Síla státu se tehdy i nyní měří v tunách, kilometrech a kilowatthodinách. Jak se to přihodilo?

Titulek článku je citát z písně Jiřího Suchého (Dobře placená procházka), která připodobňuje ženu ke krajině či krajinu k ženě. Jak si kdo vybere. Umělci jsou jedni z těch, kdo vždy vnímali krajinu jako něco posvátného a duchovního, nikoliv jen jako nepřátelský svět, který se musí ve jménu lidského bytí a rozvoje civilizace intenzivně přetvářet.

Umělá příroda

Německý romantický malíř Caspar David Frie drich namaloval v roce 1808 slavný obraz Česká krajina s Milešovkou s charakteristickým " kopečným" reliéfem Českého středohoří, která měla být v představách mnohých té doby typickou českou krajinou, i když samozřejmě s německým obyvatelstvem. Německý cestovatel a přírodovědec Alexander von Humboldt (1769 - 1859) pohled z Milešovky označil za třetí nejkrásnější na světě.

Ovšem v období konce 20. století a začátku jedenadvacátého je už Středohoří vnímáno jako obtížná část naší země, kterou je nutné rychle dopravně překonat, neboť cíle jsou jinde - v Praze a v Drážďanech. A tak se Češi budou za několik měsíců pyšnit tuctovou dálnicí D8, která byla schvalována nezákonným způsobem a která mohla být umístěna v podzemí v dlouhém tunelu. Lze jen doufat, že si ji také sami zaplatí.

Komu tedy patří krajina? Umělcům? Přírodovědcům? Majitelům pozemků a investorům? Poutníkům a jiným milovníkům kochání? Nebo je to pole politického boje o prestiž, kolik toho ten který svým jástvím vybudoval? Či to je pouhý přirozený způsob lidské expanze, když je přírodní prostředí nezvratně nahrazováno antropogenním?

Přijměme tvrzení, že krajina prostě patří všem, a to bez ohledu na to, jak intenzivně v ní kdo a jak pobývá i jak ji vnímá. Zatím však z ní člověk spíše bere, než jí dává. Přitom krajina je domovem nejen jemu, ale i ostatním živočichům a rostlinám. Naším domovem je planeta Země, jak to ještě vnímají zanikající lidské přírodní kultury, nikoliv " naše postmoderní doba" se svými umělými příbytky.

Bez ohledu na ideologie

V roce 1990 vyšla kniha Životní prostředí České republiky, která shrnuje stav naší krajiny a přírody za čtyřicet let komunistického panování a upozorňuje na nové směry v její ochraně. Člověka zamrazí, když čte, co tento režim na krajině způsobil. Ještě více přituhne, když tehdejší stav porovnáme s tím dnešním v rychlém demokratickém kapitalismu.

Lidé a jejich vůdci byli tehdy a nyní v této oblasti stejní: " Hospodaření v krajině a využívání prostoru trpí živelností, preferencí krátkozrakých skupinových zájmů a nedostatkem pochopení krajiny jako svébytného a komplexního systému. Stav naší zemědělské krajiny je neutěšený Rovněž zásahy do krajiny, způsobené výstavbou, musí být optimalizovány z ekologického hlediska a omezeny na nezbytnou míru. Při rozhodování o nich musí být zvažována variantní řešení s vyloučením drastických zásahů do krajiny a přirozených ekosystémů." Psalo se tehdy.

Pro srovnání dnešní pohled Václava Havla na krajinu v jeho eseji Světe, nezklamal jsi: " A tak se naše země - například - postupně mění v jednu gigantickou a nevzhlednou aglomeraci plnou skladišť, parkovacích ploch a super-hyper multifunkčních paláců konzumu rozcapených pyšně na kilometrech čtverečních naší vlasti." Bez ohledu na ideologie se tak zdá být krajina stále jen zdrojem nekonečného bohatství a chamtivosti člověka, jenž se skrze ni snaží dosáhnout svého štěstí.

Stav české či evropské krajiny je snad postižen nějakým temným tajemstvím. Odborníci ji zkoumají a píší o ní své obsáhlé studie. Milovníci ji stále opěvují a šíří srdceryvné výzvy, že je nutné vážit, co stavět a co ne. Úředníci podle zákona stavební nápady soukromých a státních investorů povolují. A politici jako reprezentanti občanů pak samozřejmě nedopustí, abychom ničili své národní bohatství. Ovšem rozpor mezi chtěním a realitou je nejzřetelnější právě na stavu krajiny. Každý po svém a zvlášť se zaštiťuje slovními floskulemi a alibismem, že má krajinu rád. Výsledkem je ale její betonování výstavbou dopravní infrastruktury, skladišť, multifunkčních obchodních a zábavních center. Konce zatím nevidět.

Sepište závazek, uložíme ho do zásuvky

Česká vláda v červnu 1998 schválila Státní program ochrany přírody a krajiny ČR. V něm se například uvádí, že cílem " je přispět k zajištění podmínek pro uchování života, jeho evolučních procesů a biologické rozmanitosti, jakož i podílet se na zajištění podmínek pro fyzicky a duševně zdravý život člověka". Krom toho je prý " hlavním úkolem státu na základě vědeckých poznatků regulovat, usměrňovat a v odůvodněných případech omezovat aktivity, které negativně ovlivňují přírodní prostředí , důsledně respektovat dané územní limity těžby".

Jistě moudrá slova. Ovšem i tento vládní materiál je až příliš ambiciózní ve svých plánech. Možná i proto se zřejmě nalézá někde ve spodu posledního šuplíku státního úřednického aparátu a mimo kanceláře politických sekretariátů. Jak jinak si totiž vysvětlit, že například na výstavbu dopravní infrastruktury máme letos rekordních 96 miliard korun, ačkoliv ještě před pěti lety to byla jen polovina. A ještě to nestačí.

Přitom hlavně silniční stavby jsou nejen až o třetinu předražené, ale mnohé jsou i ekonomicky neefektivní a dopravně zbytečné, jako silnice R52 od Brna na Vídeň. Další zas prokazatelně ničí krajinu, a to nejen tu v Českém středohoří dálnicí D8, ale také třeba ptačí oblast u Bzence na jižní Moravě silnicí R55. Stačilo přitom tak málo - postavit dlouhý tunel a naplánovat jinou trasu. Stále navíc existují další plány na výstavbu obrovských průmyslových zón jako kolem Šlapanic u Brna na nejkvalitnější zemědělské půdě.

Narůstající urbanizace krajiny s jejími škodlivými vlivy si je vědoma samozřejmě i Evropa. Proto byla v říjnu 2000 podepsána Evropská úmluva o krajině, která u nás vstoupila v platnost v říjnu 2004. A podobně jako český koncepční materiál je i ona vnímána spíše jako nutné zlo jakýchsi intelektuálů, neboť údajně omezuje ekonomickou aktivitu občanů a korporací.

Jakékoliv snahy na přijetí detailnějších způsobů ochrany krajiny této úmluvy pak končí kvůli lhostejnosti úředníků a politiků a odporem podnikatelských a stavebních lobbistů. Pokrok přece nelze zastavit! A tak se až absurdně dovídáme, že krajinu mají především ničit dočasné stavby, jako jsou větrné či sluneční elektrárny, nikoliv ty trvalé, kterými jsou průmyslové zóny, dálnice a sklady kdoví pro co.

Proto se až nadlidská zdá být snaha ekologa, bývalého ministra životního prostředí a čestného člena Dětí Země Ivana Dejmala, kterému se v roce 2001 podařilo uspořádat první ročník obrovské konference Tvář naší země - krajina domova a dostat na několik dní na jedno místo desítky různých osobností, aby o vztahu člověka ke krajině společně mluvili.

Další velké ropáčí cíle

Česká republika má už zabetonovaných pět tisíc kilometrů čtverečních a každý den údajně mizí jedenáct hektarů zemědělské krajiny. A tento trend bude nadále pokračovat. Není přitom podstatné, o jak velkou plochu každým rokem přijdeme. Pokud nám podle stavební lobby chybí ještě více než tisíc kilometrů dálnic a rychlostních silnic, tak na takové ambiciózní plány právě nejlépe slyší každá vládnoucí garnitura - ať totalitní či v demokratických volbách volená a měnitelná.

Bez betonu v přírodě není přece velkých českých politiků! Čím by pak měli oslňovat? Idejemi a dlouhodobými vizemi asi stěží. Hlásí se další budovatelské záměry, jako je těžba uranu a černého uhlí v Beskydech, plánuje se rozšíření těžby hnědého uhlí na Mostecku za územní limity atd.

Demokratická síla státu se podobně jako před dvaceti lety za komunismu začíná měřit v tunách, kilometrech či v kilowatthodinách, nikoliv vědeckými objevy a vynálezy, stupněm vzdělanosti a kulturnosti a bezkorupčností či vymahatelností práva.

Jestliže se budeme nadále domnívat, že půda je bezcenná, dokud místo ní nevydělává nějaké parkoviště, pak asi jen stěží dojde k nějakému obratu. Doufejme, že se skutečně nestaneme obrovskou dálniční křižovatkou a skladištěm Evropy, u nichž se moc kvalitně žít nedá.

Ještě stále máme ale svou českou krajinu, kterou jsme zcela nepoztráceli. Škoda jen, že například zákon na ochranu zemědělského půdního fondu je poněkud impotentní, neboť téměř každý dostane povolení k jejímu vybetonování. Krajinu jsme ale přece nedostali, abychom ji rychle zničili, nýbrž ji máme darem, abychom ji zase předali svým potomkům. Lze tedy snad stále ještě doufat.

Autor je předseda ekologického sdružení Děti Země.

Článek vyšel v časopise A2 dne 20. ledna 2010.





Vydala pobočka: 

Klub za udržitelnou dopravu
Cejl 48/50
Brno; 602 00


Související kampaň: 


Ekoporadna

 



[zpět] [tisk...]


-
Děti Země deti.zeme@ecn.cz      
  Tyto stránky vznikly díky finanční podpoře Nadace Open Society Fund Praha
 RSS čtečka | Ropák a Zelená perla | Tunel Kubačka (dálnice D8) | silnice R 35
-