(článek Kateřiny Jonášové z Lidových novin, 4.5.2005)

Nejsem ještě stižena stařeckou moudrostí, která shovívavě přihlíží všem chybám a neštěstím; a už jsem vyrostla ze zasněného pubertálního bloumání, které vše lakuje nadějí na lepší příští. Nacházím se téměř přesně ve středu životního cyklu, v tom nejcitlivějším stádiu, v němž se lidé nejčastěji zblázní či upadnou do letargické rutiny. A tak se potácím. Tu mě stihne krize středního věku, tu laktační psychóza, tu záchvat zuřivosti nad lidskou blbostí, tu tichá deprese z toho, že ze mne nevyrostl génius či hvězda, která by se nad to přízemní plahočení mohla povznést ve vlnách svého bazénu. Někdy si připadám jako uzlíček nervů. A světaběh kolem mi opravdu nepřidává. Zde pro ilustraci malý přehled událostí minulých dní.

Vyšlo najevo, že britský premiér Tony Blair potají vařil válku v Iráku, zatímco všechny kolem sebe sveřepě přesvědčoval o mírových krocích a vyčerpávajícím vyjednávání diplomatů a vyslanců. Blairův přítel George W. Bush v téměř každém svém projevu, kterým žádá o uvolnění prostředků na boj s terorismem, nezapomene zdůraznit, že Američané jsou nejdemokratičtějším národem na světě a že si nepřejí nic tak toužebně jako celosvětový mír. Oba asi chodili do stejné školy, najali si stejné učitele etiky a veřejné komunikace, nebo jim oběma splývají pojmy.

Prezident Klaus odmítl podepsat zákon o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů. S opodstatněním, že větrné elektrárny devastují krajinu, že výčet obnovitelných zdrojů vychází z podivné propagandy militantních ekologů a že zákon jen nadbíhá Evropě. V intencích jeho euro- a ekoskepticismu jsme vlastně ani nemohli čekat jinou reakci. Ropák roku 2004 padl do rukou náměstkovi ministra průmyslu Pecinovi. Ten má v plánu udělat z České republiky silný průmyslový stát - ať to stojí, co to stojí, třeba i zbourání všech vsí stojících nad sebechudšími nalezišti uhlí, třeba i stoprocentní navýšení emisí oxidu uhličitého v již tak dost zamořených a dětským astmatem prošpikovaných průmyslových zónách. Martin Pecina cenu přijal s nadšením, protože se tak podle vlastních slov stal nepřítelem největších nepřátel lidstva. Jak zvláštní lpění na zaběhnutých sebestředných životních postojích ze strany obou pánů! Jako by se všechna ta varování světových odborníků na životní prostředí, jimiž nás média v poslední době bombardují, naprosto míjela účinkem. Jak se má pak normální občan dokopat k ekologickému chování, když mu politické špičky házejí takové klády pod nohy?

V ukrajinské Oděse slavili místní umělci 1. máj přehlídkou bodypaintingu. Nejzajímavějším exponátem byl Leninův portrét na holém břiše lepé dívčiny. České prvomájové oslavy proběhly ovšem ještě odvážněji. Neonacisté pochodovali Brnem pod pečlivých dohledem po zuby ozbrojených policejních gard. Holé lebky, černé oblečení, vysoké šněrovací boty a nacionalistická hesla - to vše z obou stran neprodyšně zajištěno ochrankou s emblémy Česká policie. Že by zvěsti o propojení neonacistů a určitých složek policie měly cosi do sebe? Zvláštní pachuť má toto imaginární spojení zejména v souvislosti s aktuálními oslavami šedesátého výročí konce války, která přinesla hrůzy holocaustu.

Někdy mě napadá, že bych si ten svůj nervový uzlíček měla sbalit, nastrkat do něj notnou dávku sacharidů, opiátů, růžových brýlí, bílých holí, walkmanů a špuntů do uší. Měla bych svatý klid. Nevidět, neslyšet, nemluvit, neptat se, nezajímat se. Prostě jen žít a nechat žít, občas mávnout rukou a utrousit něco o špíně politiky. Musím se přiznat, že jsem to i zkoušela a trávila dny péčí o své dříve vytrhané vlasy. Jenže mě absurdita našeho světa vždycky znovu začne zvedat ze židle. A já, zvědavá opice, se zase začnu pídit po tom, jestli se třeba nedá něco málo změnit. Jestli z nás třeba politici nemůžou přestat dělat nevzdělané hlupáky, kteří si nedají dvě věci dohromady. Nebo jestli občany prosazující extrémně nebezpečné a nedemokratické názory opravdu musí chránit policie, která by podle zdravého rozumu měla chránit úplně jiné hodnoty. Nebo jestli by se jistí představitelé moci neměli chytat za nos, případně za padák, pokud označí za extremisty nebo dokonce teroristy osoby s jinde naprosto legitimním "zeleným" přesvědčením.

Nebo jestli ono to všechno nakonec není úplně naruby. Třeba nás média jen matou pro vlastní pobavení. Zkuste si to. Neonacisté jsou demokrati, vlevo je vpravo, vítr je uhlí, lágry byly ozdravné tábory, ekologové jsou proti životu, válka je mír...

Jestli ono to všechno nakonec není úplně naruby. Třeba nás média jen matou pro vlastní pobavení.


O autorovi: katerina.jonasova@prezidentka.cz