Recenze dokumentárního filmu o dálnici D8 v Českém středohoří o nekomunikaci moci i lidu, která od Vojtěcha Pelikána vyšla v časopise Sedmá generace č. 6/2013.

Letošní ročník jihlavského dokumentárního festivalu nesl motto Dobrá úroda. Sebevědomě — a zcela oprávněně.

Solidní žeň se přitom týkala i zelených dokumentů. Dilema, co z viděného čtenářům Sedmé generace přiblížit, vyřešila sobotní večerní projekce.

Snímek Iva Bystřičana Dál nic o peripetiích provázejících (ne)stavbu autostrády přes České středohoří má totiž silné společensko-ekologické téma — a navíc se prostě povedl.

Když v roce 1842 pobýval romantický skladatel a náruživý turista Richard Wagner v teplických lázních, okolní krajina jej uhranula. Dokonce natolik, že inspiraci načerpanou na jednom z výletů přetavil v heroickou báseň. Ta se později stala základem libreta jeho opery Tannhäuser.

Těžko říct, k čemu by Wagnera inspirovaly dálniční jizvy, které dnes na malebné sopečné krajině Českého středohoří vznikají. Nutno každopádně uznat, že když při úvodních titulcích prolétá kamera mezi rozestavěnými dálničními pilíři, v pozadí při tom zápasí žestě se smyčci z Tannhäusera a na obzoru se vyloupnou zalesněné homole, ta kombinace docela sedí.

Upřeně koukáte na plátno a máte pocit, že jste táákhle maličcí. Inu, monumentalita si s megalomanstvím v lecčem rozumí.

Nejpozději ve chvíli, kdy skončí titulky, však ve vás pravděpodobně převládne jiný pocit. Smutek z krajiny, která nenávratně — a velmi pravděpodobně zbytečně — ztrácí půvab.

Zaseklá (rychlostní) komunikace

Vizuálně působivý snímek Dál nic dokumentuje situaci, kdy napříč touto inspirativní krajinou zkusíte postavit dálnici mezi Saskem a Prahou. První záběry vznikly v roce 2007. Tehdy započalo poslední dějství stavby — kontroverzní šestnáctikilometrový úsek z Lovosic do Řehlovic.

Proti trase sice od devadesátých let protestovali ekologové i občanští aktivisté a žádali posouzení šetrnějších variant — obchvat celé CHKO České Středohoří, ukrytí třinácti kilometrů silnice pod zem či alespoň takzvanou variantu Kubačka, tedy tunel přibližně tříkilometrový. Nestalo se však, politici neuhnuli ani o píď.

Ivo Bystřičan (recenze jeho filmu Doba měděná vyšla v 7.G 1/2011) nezapře, že vedle FAMU vystudoval i sociologii. Zajímavějším tématem než hledání viníků současného stavu jsou pro něj mezilidské vztahy.

O spletitém pozadí nekonečné stavby, o níž snil už Hitler, se toho proto z dokumentu moc nedozvíme. Padne jen pár slov o tom, kterak úředníci s politiky před lety pyšně narýsovali dálnici chráněným územím a příliš při tom nehleděli ani na přírodu, ani na stávající zákony.

Bystřičan místo přelévání tekuté odpovědnosti politiků sleduje — podobně jako Vít Klusák v případě nošovické automobilky (viz 7.G 1/2011) —, jak se s nadělením shůry potýkají ti, kterým zasáhlo do života.

„Téma dálnice ve filmu slouží, s mírnou ironií, jako symbol zpřetrhané komunikace,“ říká k tomu tvůrce v rozhovoru pro organizátory festivalu. Tato dvojsmyslnost je skoro k pousmání — zaseklá rychlostní komunikace jako příležitost pro sledování zaseklé komunikace.

Stavitel vs. bořitel

Každý film, i ten dokumentární, má své „hrdiny“. Zde stojí na jedné straně barikády stavbyvedoucí Pavel Lány. Sympatický stárnoucí inženýr se těší, až se slavnostním přestřižením pásky odejde konečně do důchodu, a na staveništi sní o tom, „aby tu po něm vnoučatům něco zůstalo.“

Druhým ústředním charakterem je zástupce „občanských zdržení“ (jak se pan Lány kouzelně přeřekne) Miroslav Patrik. Předseda Dětí Země neúnavně využívá každého úředního pochybení a obrací se na soudy (uspěl zatím ve 100 % případů) obrněn přesvědčením, že jde o stavbu nejen nelegální, ale i na úkor daňových poplatníků.

Kdo jste viděl některý z Bystřičanových filmů, víte, že angažovanosti se tento tvůrce rozhodně nevyhýbá. Tentokrát se však zdrženlivě staví do role pozorovatele. Jde o volbu šťastnou — máloco by filmu mohlo uškodit tak, jako rozehrání schematické partie o souboji dobra se zlem ve stylu Michaela Moora.

Lány i Patrik dostávají místo toho s postupem času plastičtější kontury.

U zaníceného a leckdy snad až škodolibého aktivisty („No to je pěkná paseka. Ale obávám se, že nelegální.“) se obnažuje neschopnost naklonit si veřejné mínění. Naopak Lány jako by odchodem do důchodu „zpatrikovatěl“: rozvíjí úvahy o budoucnosti dopravy (vlaky, tramvaje a internet!) a pozastavuje se nad zbytečným pendlováním zboží po glóbu.

Film však není jen o těch dvou. Vystupuje v něm například párek postarších chalupářů, kteří odmítli uhnout dálnici z cesty a teď horko těžko hledají na zahradě místo, „odkud jsou ty kopečky trošku vidět.“ Anebo lidé od „é padesát pětky“, zoufale se bránící houstnoucí kamionové dopravě sluchátky.

Jsou mezi nimi jak starousedlíci, kteří prakticky nemají, komu by prodali své pozemky, tak přistěhovalci, kteří vsadili na koupi levné nemovitosti s tím, že bude brzy hotovo. Všichni se cítí zrazeni, že se splnění slibu o brzké dostavbě pořád odkládá.

Snad všechny rozhovory s místními obyvateli mají společný motiv. Terčem frustrace se v nich prakticky výhradně stává aktivista z Brna, ne arogantní politici a úředníci, kteří stavbu zfušovali. Co víc, oslovení lidé dávají najevo naprostý nezájem o to, že jde o stavbu nezákonnou a rozmařilou.

Nezajímá je, kolik bude nakonec stát miliard, ani to, že v její trase žijí chráněné druhy živočichů. Hlavně si přejí, aby auta už konečně nejezdila právě kolem toho jejich dvorku. Na lepší dokumentární podobenství nerovného vztahu mezi „klidem na práci“ a zájmem o věci veřejné si za poslední léta nepamatuji.

Matka Příroda vrací úder

Údernější závěr si filmaři nemohli přát. Pointa by se sice v recenzích prozrazovat neměla, beztak ji už ale znáte. Epicky se o ni letošního 7. června postarala sama příroda. V místě, na jehož rizikovost aktivisté i geologové opakovaně upozorňovali, se po vytrvalém dešti daly do pohybu stovky tisíc tun zeminy a dálnici zavalily.

Nešlo o první sesuv a podle geologů ani o poslední — naopak stačí málo a přibudou další; v ohrožení jsou i okolní vesnice.

U Miroslava Patrika se možná dostavil pocit zadostiučinění. Zásah přírody mu dal za pravdu: dálnice nemá v tomto místě co dělat. Podle aktuálních zpráv se uvažuje o tom, zda trasu nakonec přece jen nevést variantou navrhovanou ekology v roce 2005 — tunelem Kubačka.

P. S.: Stavbyvedoucí Pavel Lány zavítal i na festival do Jihlavy. Když se ho režisér Bystřičan ptal, zda přijede autem, odpověděl mu: „Pojedu radši vlakem. Je to pohodlnější a nikdy nevíte, co se na dálnici zase stane.“

Dál nic, režie Ivo Bystřičan, ČR 2013, 75 min.